O mém osobním hledání vesmírné rovnováhy mezi prskáním a předením

Prosinec 2017

Černá toulavá kočka

10. prosince 2017 v 20:08 | S |  Předení a prskání
Myslím, že mám alergii na volno a klid. Můj mozek se s tím nedovede vyrovnat a noří se do hlubin vlastních černých myšlenek. A tak místo, abych si užívala, se užírám.

To se totiž poslední dobou začaly znovu vynořovat růžky deprese na povrch. Nasrání spolu s nerozhodností, apatií, nechutí do ničeho. Přidejme k tomu velkou dávku bezcílnosti a smutek ze všeho a všech, nenávist k vlastnímu mozu a ke svému životu. Tenhle mix mi poslední dobou klokotá žilami.

A opět jsem v pohodě, mám-li co na práci. V hodinách dělám, co musím, ztratím se v činnosti. Ale taky se vlastně celou dobu těším, až bude pátek, přičemž slovo "víkend" si neustále v duchu opakuju jako magickou mantru zhruba od pondělní druhé vyučovací hodiny, kdy každý týden předstupuju poprvé před žáky. Jenže pak přijdou ty vysněné dva dny volna a já zjišťuju, že nemám žádný plán, nemám nápady, a koneckonců ani možnost či chuť někam jít a pobavit se.

Dochází tak k vynikající ponorkové nemoci, kdy jsme na sebe s mužem vázaní a a celý víkend je naším světoborným výkonem to, že zvládneme nakoupit, projít se a k tomu zajít buď do kavárny nebo do čajovny. Vánoční trhy už mi přinášejí díky davům lidí vyloženě hysterickou depresivní reakci, kdy prostě nasraně divže neprobíhám pryč z celého pomalého, alkoholem trapně rozjuchaného hemžení, které má do vánoční pohody dál než na Mars.

Včera a dneska jsem si prošla několikerými výkyvy nálad. Právě mi jedna doznívá. Přicházejí nečekaně, kvůli nejmenším pitomostem, a i proto bych si samozejmě nejradši nafackovala. Jenže já za ně nemůžu. Opravdu mi to z ničeho nic v mozku přepne a najednou nevidím logiku. Zaplaví mě jen pocity, kdy se mi chce řvát vzteky, brečet lítostí, utéct daleko od všeho a všech a podříznout si žíly, protože ve výsledku prostě nenávidím svůj život.

Takhle jsem se cítila dnes v čajovně. Musela jsem zavřít oči a vydýchat se, a uklidňovatse, protože mi nechybělo moc k tomu se zvednout a odejít a být někde SAMA bez lidí a hlavně bez svého muže, který se zoufale snažil o to, navodit příjemnou nedělní atmosféru. Po několika minutách jsem byla schopná otevřít oči a bylo mi hrozně slabo. Úplně jako bych prošla nějakým mozkovým výbojem, který odezněl, který jsem musela přestát a který mi při tom sebral veškerou energii.

Nevím, čím to je, ale děsí mě to. Jsem v šoku, jak rychle se to může dít, jak malým pánem jsem nad svými činy a hlavně myšlenkami. Bojím se, že bude asi zase čas najet na antidepresiva. Nejsem si jistá, jestli mě štve konkrétní problém. Spíš to vážně vypadá na špatné chemické reakce v mozku.. A přitom bych ráda věřila tomu, že to zase zvládnu jako kdysi. Jenže tenkrát mě zachránily cíle. Tentokrát mám pocit, že žádné nemám.

Leda pořídit si dítě.
Ale jestli se tohle podaří...

Vyřeší to něco? Nebo mi to jen přitíží?