O mém osobním hledání vesmírné rovnováhy mezi prskáním a předením

S dalším prstýnkem na pacce

17. září 2017 v 9:59 | S |  Předení a prskání
Léto uteklo jako voda, svatbu jsme společně zvládli a užili si ji naplno, a ani jsme se nenadáli, jsme zpět v Brně. Návrat dopadl velmi neslavně a vzpamatováváme se z něj dodnes.

Ale to by byl příliš krátký zápis. Takže trošku obšírněji.

Po příjezdu do Anglie jsem okamžitě nastoupila do práce, opět jako pokojská v hotelu. Dan se zase vrhl s nadšením do úklidu a celkových úprav domu tak, aby bylo vše připraveno na svatbu. Oba jsme pilně makali jako včelky, a čas ubíhal kosmickou rychlostí. V práci úklid, doma úklid, a pořád dokola. Svého muže, obaleného vrstvami cákanců od různých barev, hlíny a dalšího bordýlku, jsem skoro nepoznávala, ale naštěstí nám tu denně teče voda, takže po očistě už to byl zase můj ženich. V mezičase jsme nakupovali poslední drobnosti, organizovali jsme hospodu a jídlo, já jsem dávala do kupy výzdobu, mluvilo se, plánovalo.. jednoduše jsme si nevydechli.

Pak najednou přišla středa 26.7., kdy doletěli naši. ANO. Opravdu. Vždy jsem tvrdila, že pokud mí rodiče někdy uvidí Chester, bude už možné úplně vše. Je to tady, přátelé. Čekejte minimálně Armageddon.

Anyway - naši byli prostě tady, a k tomu i s mým synovcem. Navíc už pár dní Dan kašlal, a tak bylo jasné, co můžu čekat. Samozřejmě, že při neustálém povídání, překládání, plánování, cestování, vysvětlování, stresujících chvilek a ani ždibíčku času či chuti na jídlo, se bacily usídlily i u mě. Mírná panika, kdy jsem ztrácela hlas, byla následována otráveností nad tím, že musíme mít zrovna církevní obřad, kde ženich s nevěstou musejí mít dlouhatánské proslovy. A tak jsem kašlala, sípala, cucala pastilky a prováděla naše po březích Irského moře a doufala, že tu svatbu nějak zvládnu.

Jak je patrno z toho, že vůbec píšu - přežila jsem.
Ba dokonce to bylo krásné. Nejkrásnější. Úplně nejvíc.

V pátek jsme připravovali jídlo, oblečení, barák, trhala se levandule za deště. Panikařilo se, neb se čekalo na všechny důležité svatebčany a mé drahé z ČR, kteří se snažili dostat z Liverpoolu po menších lapáliích alespoň rovnou do kostela. Krásné a radostné a velmi mokré bylo naše setkání s hladovými cestovateli. V kostele, s těmi všemi lidmi, které známe, nám najednou došlo, že SE TO DĚJE. A tak se ze svatební zkoušky vyklubala pro mě velmi emotivní záležitost. Možná za to mohl fakt, že jsem z nervů, stresu, hladu atp. zhubla během tří dnů (tedy od doby, co dorazili naši) dvě kila na váze. Nebo možná ta atmosféra večerního kostela s asi pětadvaceti nejbližšími lidmi. Co já vím. Ale ty nakřáplým hlasem pronesené nácviky slibů byly myšleny z plného srdce.

Následovala výzdoba hospůdky, práce až nad hlavu. Tou dobou už moje stresová hladina, nedostatek jídla a odpočinku dosahovala pomalu vrcholu, začala jsem se chvět a bylo mi fyzicky zle, na omdlení. V ten moment ze mě perfekcionistka rozhodně nebyla a bylo mi šumafuk, jak to vše bude vypadat.

Naštěstí máme nepřekonatelně úžasné kamarády a rodinné příslušníky. Bez nich by náš svatební den sice proběhl, ale nebyl by tak skvělý. Výzdoby se chopili s nadšením, stejně tak si i pohráli s přípravou kytiček a mého levandulového věnečku do dvou do rána (ač někteří spali minimum času předtím i potom...). Jestli tohle není definice parádního přátelství, tak už fakt nevím, co je.

Náš svatební den proběhl v takovém poklusu, že si trochu stýskáme, že to netrvalo déle. Na druhou stranu to možná bylo dobře - vše dopadlo na výbornou, všichni (aspoň doufám) se bavili, my také - a to je přesně to, co jsme chtěli. Krásně se poslouchá, jak se o naší svatbě neustále na různých akcích hovoří, a to jen a pouze v dobrém. Jediná výtka, co padá, se týká nedostatečné délky oslavy a potřeby úklidu. Trvalo to příliš krátce!

Teprve po příjezdu do hotelu nám došlo, jak moc utahaní a hladoví- a v mém případě i nachlazení - jsme. Pěkný postelový piknik se sendviči a horkými čajíky nad svatebními přáníčky a dárečky byl dokonalou tečkou za naším velkým dnem.

V neděli jsme si dopřáli hotelovou snídani v podobě švédského stolu, nabízejícího full-English breakfast. Netřeba říkat, že po těch pronervovaných dnech plných hladovění jsme se napráskali, až nám bylo blbě. Dorazili jsme domů a vyrazili znovu jíst - tentokrát jsme se vydali do parku sníst zbytky ze svatby (a že jich bylo). Baštili jsme spokojeně za poslechu kytary a zpěvu Danova bráchy asi hodinku a půl, než se spustil ten největší slejvák, co jsem v Anglii zažila, a všechno komplet promočil. Spoustu jídla bylo na vyhození, deka nacucaná, všichni zmáčení. Ale máme zážitek :o)

Nebýt deště, asi bychom si v tom parku hověli dodnes. Takhle jsme se jeli zpět usušit a následně jsme se vydali ukázat našim krásu Chesteru. Počasí se naštěstí umoudřilo, a tak nic nepřekáželo krásné procházce po centru.

V pondělí už se naši akorát balili a jelo se do Liverpoolu na letiště. Tou dobou už jsem byla téměř bez hlasu, a když jsme se s našima rozloučili a následně dorazili zpět do Chesteru, padla jsem vysílením a usnula. Dan zavolal do práce, aby mě omluvil, protože jsem opravdu nebyla schopná jít druhého dne pulírovat pokoje.

Úterý jsem proležela a ve středu už jsem zkusila pracovat, ale vyčerpala jsem se ještě víc. Strávila jsem v posteli další tři, čtyři dny. Nastoupila jsem zpět do práce na necelé tři týdny, makala, makala, makala. Ve zbytku léta v Anglii jsem ve volném čase lenošila, procházela se se SVÝM MUŽEM po Chesteru, navštívili jsme opět Conwy a Llandudno (prostě moře) s mou TCHÝNÍ...

A pak se trapně brzy jelo zpět do Brna..

V Brně nás čekal byt s vyměněným zámkem, zplesnivělým sprchovým koutem, vyjedenou ledničkou a bez některých našich potravin či hygienických potřeb. Hlavně se v něm vyskytoval náš "spolubydla" Michal, který se dušoval, že v zámku byla sirka a nemohl se v noci dostat domů, lednice vyhodila pojistky a všechno jídlo se rozmrazilo a zkazilo, sprchový kout pak on, chudáček, nevěděl, jak uklidit, a ztracené/použité věci jsou nezvěstné a on o nich nic neví, vždyť má své vlastní jídlo a přípravky, tak proč by používal naše. Když jsme zjistili, že lže i o mnoha dalších věcech, nehledě na fakt, že dle slov pana majitele Michal za léto nezaplatil ani korunu, bylo nám všem jasno, co za ptáčka jsme si to vpustili do bytu.

Suma sumárum, bylo to pěkně nervních pár dní, ale Michal nám naštěstí sám naštvaně udělal pápá a stále ze sebe dělá chudinku. My jsme zůstali na bytě sami, rozčarovaní, rozhození, přesto vděční, že to nedopadlo hůř, a uvažujeme, zda si k sobě dočasně někoho přizvat, nebo se pokusit někde vyčarovat finance a začít žít jako samostatné jednotky.

K tomu všemu jsem začla pracovat na ZŠ, což teda rozhodně není žádný med a ani náhodou se nejedná o onu kýženou změnu za klidnějším prostředím, kde bych mohla dát dohromady svůj psychický stav. Na druhou stranu tomu, doufám, přicházím na kloub a taky na chuť. Uvidíme, jak bude vše pokračovat dál, především po třídních schůzkách v úterý!

No a teď se hlavně začínáme těšit na třetího člena rodiny..


Na kocoura Noxe, přece!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama