O mém osobním hledání vesmírné rovnováhy mezi prskáním a předením

Schoulená do klubíčka

18. června 2017 v 17:59 | San
Dlouho mi nebylo takhle moc smutno a zle..

Deprese, stres, panika, mravenčení po těle, nedostatek kyslíku, smutno, záchvaty usedavého pláče, nechuť k jídlu i přežírání, bolest břicha, svalů, duše, únava, černé myšlenky na to, že by bylo lepší nebýt, na sebevraždu, na to, jak moc ubližuju svému muži, ostatním, jak moc mě unavuje všechno, co musím, dělám, co neustává, a jak snaha změnit to všechno vede jen k dalšímu stresu a dalšímu přetvařování, že to zvládnu a jak mě nic nemrzí a všecko je v pohodě.

Vypadá to, že jsem zas tam, kde jsem byla asi čtyři roky zpátky. A tak radši uteču do té práce a knížek, do spánku, ať na to nemusím myslet.

Danovi náleží metál za to, jak mé psychické zhroucení včera zvládl, zlato moje nejdražší. Nechápu, že se mnou pořád zůstává a jen čekám, až ho dostihne pud sebezáchovy a dojde mu, že to se mnou fakt nemá zapotřebí a žeživot se mnou mu přináší jen stres, smutek a žádný smích, radost, zábavu...

Díky dvěma tabletkám hořčíku v tuhle chvíli ustalo nejhorší mravenčení a neklid, dýchání už není tak mělké.. Takže můžu zase aspoň pracovat na autopilota, protože to je jediná možná cesta, jak se toho stresu zbavit. Odkládání by nepomohlo a jen zhoršovalo situaci, i když bych se nejradši schoulila na posteli do klubíčka a přestala existovat, protože koho by takový život těšil.
A tak to si to aspoň představuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama