O mém osobním hledání vesmírné rovnováhy mezi prskáním a předením

Červen 2017

V klubku

18. června 2017 v 23:38 | San |  Slovohraní
V klubku schovaná
schoulená, skrčená,
ani fousek netrčí

lížu si rány,
a přec to nepomáhá,
na bolest duše to nestačí.

Dnem s úsměvem procházím
a pak večer ulehám
měkce do bodláčí.

Vždyť kočky nemaj chmury,
kočky si jen hrajou
a skotačí.

Já však už znám to jejich tajemství:
ač navenek sladce vrní,
ony celé noci propláčí..

Schoulená do klubíčka

18. června 2017 v 17:59 | San
Dlouho mi nebylo takhle moc smutno a zle..

Deprese, stres, panika, mravenčení po těle, nedostatek kyslíku, smutno, záchvaty usedavého pláče, nechuť k jídlu i přežírání, bolest břicha, svalů, duše, únava, černé myšlenky na to, že by bylo lepší nebýt, na sebevraždu, na to, jak moc ubližuju svému muži, ostatním, jak moc mě unavuje všechno, co musím, dělám, co neustává, a jak snaha změnit to všechno vede jen k dalšímu stresu a dalšímu přetvařování, že to zvládnu a jak mě nic nemrzí a všecko je v pohodě.

Vypadá to, že jsem zas tam, kde jsem byla asi čtyři roky zpátky. A tak radši uteču do té práce a knížek, do spánku, ať na to nemusím myslet.

Danovi náleží metál za to, jak mé psychické zhroucení včera zvládl, zlato moje nejdražší. Nechápu, že se mnou pořád zůstává a jen čekám, až ho dostihne pud sebezáchovy a dojde mu, že to se mnou fakt nemá zapotřebí a žeživot se mnou mu přináší jen stres, smutek a žádný smích, radost, zábavu...

Díky dvěma tabletkám hořčíku v tuhle chvíli ustalo nejhorší mravenčení a neklid, dýchání už není tak mělké.. Takže můžu zase aspoň pracovat na autopilota, protože to je jediná možná cesta, jak se toho stresu zbavit. Odkládání by nepomohlo a jen zhoršovalo situaci, i když bych se nejradši schoulila na posteli do klubíčka a přestala existovat, protože koho by takový život těšil.
A tak to si to aspoň představuju.

První škrábnutí nového věku

15. června 2017 v 22:43 | San |  Předení a prskání
Jeden blog jsem ukončila, ale druhý může vzkvétat. Stejně jako můj život.

Mám teď totiž takové zvláštní období plné změn, a tahle blogová byla taky zapotřebí, protože bych nerada byla tak jednoduše dohledatelná jako kdysi.

Anyway, to změnové období není zrovna jednoduché zvládnout. Nikdy jsem nebyla člověk rozhodný a lehce se vyrovnávající se změnami. Ale tím, že do mého života vstoupila pár let zpět potvora deprese, je všechno ještě nesnadnější. Ačkoli jsem to nejhorší překonala, čas od času to vystrčí růžky a hlásí se o slovo. No a samozřejmě, že stresové období je přesně ten moment, na který čeká.

Jako třeba poslední dobou. Na to, co by spousta jiných lidí zvládla levou zadní, tahle kočka potřebuje všechny čtyři a ještě jí občas ty packy nestačí. Spousta věcí na talíři (nebo v misce, jak libo) mě dokáže snáze ochromit a rozhodit. A nejde o to, že bych se nesnažila tu bouři nepřekonávat. Někdy to prostě jde a jindy taky, ale mnohem hůř.

Takže před pár dny jsem byla řádně naježená a prskala jsem na všechno a všechny, především na svého muže. Pak u mě ta vnitřní minihysterie vyvrcholila a nastolila nouzový whatever-attitude. Nyní už se pohybuji v režimu autopilota, tedy jsem velmi produktivní, neboť jsem minimalizovala volné chvíle a jen pracuju, protože to za mě stejně nikdo neudělá a panika ničemu nepomůže. Taky (snad záměrně) omezuji čas na sebe a na přemýšlení, jelikož spustit se do těch tajemných končin mého mozku by v tomhle stavu nebylo moudré, jelikož by se mohlo stát, že by došlo k odpojení robota, mohla by se opět otevřít stavidla zoufalství a pak by nebylo nic uděláno, bylo by toho ještě víc a já bych byla v ještě větší patálii. (Ale je fakt, že zrovna dneska se mi to nedaří udržet na uzdě.)

However - je půlka června, ani nevím jak. Zas mi někdo krade čas, ale možná je to tak dobře. Prostě cílem je přežít do konce školního roku. Co bude v červenci, na to má moje hlava zákaz myslet. Co bude od září, to si mozeček přebírá bohužel v ne příliš růžových barvách.

Doufám, že snad se mi jej povede přes léto při hodinách strávených rutinní manuální prací přesvědčit, že nástup na základku bude vlastně vysvobozením z mnoha trablí, se kterými jsem se dosud musela potýkat.

No nic, je třeba ještě udělat trochu práce, ať se můžu s klidem zavrtat se do pelíšku..