O mém osobním hledání vesmírné rovnováhy mezi prskáním a předením

Cíle na Říjen 2017

29. září 2017 v 11:32 | S |  Cíle
Mám ráda seznamy. Především to-do listy.
Pocit, že si můžu něco odškrtnout, je příjemný a povzbuzující.

Problém nastává, když se položky na seznamu nedaří plnit. Přichází provinilost, znechucení, demotivace.

Proto se nyní pokusím změnit svůj přístup k soupisům cílů a tím myslím to, že si nebudu vyčítat, co vše se mi nepodaří splnit. Došlo mi, jak moc se postupem času z cílů stal problém, protože mi spíš přidávaly negativní pocity z toho důvodu, že jsem si je nezvládala plnit.

Takže je potřeba změnit mindset a připomenout si (a nezapomenout na to), že se nejedná o HAVE TOs and NEED TOs, ale je to naopak spíše seznam nápadů na to, jak neproflákat svůj volný čas, když se mi nějaký naskytne.

Protože zjišťuju, že pokaždé, když se octnu bez plánu na svůj volný čas, tak mám v hlavě tak nějak vzduchoprázdno a nenapadá mě zhola žádná příjemná či bohulibá aktivita. A navíc mi mozek ztuhne tak, že se nedovedu logicky či jakkoli jinak rozhodnout, takže nakonec ty volné chvíle neprožiju ani z části tak, jak bych chtěla, či snad jak si o tom celou dobu sním ve chvílích, kdy pracovat musím. A končí to samozřejmě výčitkami a pocitem vlastní neschopnosti.

Takže takhle ne.

A co bych ráda v říjnu dělala?
1) přečetla si 1, 2 knížky
2) našla si nějaký večerní kurz tance či jazyka
3) začala tvořit
4) vyklidila a přeorganizovala skříň
5) vytřídila oblečení
6) pořídila si něco pěkného na sebe
7) začla si zdobit hnízdo
8) víc se hýbala
9) navštívila rodinu a kamarády v Ostravě a Frenštátě
10) pořídila si deník Doler a knihu Továrna na sny
 

What can you do today that you couldn't do a year ago?

29. září 2017 v 9:57 | S |  Rozjímání
Na tuto otázku jsem narazila při brouzdání po FB, konkrétně na stránce mého oblíbeného positive-thinkera Prince Ea.

Oslovila mě právě z toho důvodu, že jsem se už dlouho chtěla zastavit a ohlédnout se za uplynulými měsíci, ale vždy to nějak mělo tendence stáčet se do negativní spirály stylem "kolik cílů a přání jsem si nezvládla splnit a jak mi ten čas utekl a já jsem ZASE nic neudělala". Na to se pak špatně kouká a člověku to na náladě nepřidá.

Ale vzhledem k tomu, že se snažím cílevědomě se vyhýbat takovým pohledům, chytla jsem se této otázky s nadšením, protože je položena tak, aby se člověk zamýšlel jen nad hezkými věcmi.

Co můžeš / dokážeš dělat dnes a přitom jsi to loni dělat nemohl/nedokázal?

Není to geniální?

Ta otázka se neptá, co jsem udělala či neudělala za loňský rok? Promarnila jsem ho nebo využila?

Ta věta nedává prostor výčitkám, co vše jsem nestihla, nepříjemným pravdám, že jsem něco nezvládla vlastní vinou, nepovede to k sebemrskačství, že se nemůžu spolehnout ani sama na sebe.

Nenavádí mozek k přemýšlení nad nepříjemnými záležitostmi.

Prostě a jednoduše se ptá na to, co jsem za poslední rok získala a jak mě to obohatilo.

Co nového dokážu, co nového umím? V čem jsem pokročila? V čem jsem lepším člověkem?

A s takovým náhledem na věc, tedy že ten rok vám neproplynul kolem, ale že vám něco DAL, tak s takovým pohledem se nelze ohlížet a vidět jen negativa.

A tak se tedy zamýšlím, co mohu či dovedu dělat já...:

1) Mohu se hrdě hlásit k novému příjmení, k nové rodině.
2) Mohu si oddechnout, protože svatbu máme za sebou a dopadla skvěle.
3) Máme, ze zajímavého božího řízení, byt jen pro sebe a můžeme být konečně sami sebou, respektive konečně zjišťovat, jaké to je žít sami za sebe.
4) Můžu si v tomto bytě konečně zanořit nos do hebkého vrnícího kočičího kožíšku.
5) Můžu si začít vybavovat byt po svém a udělat z něj hnízdečko podle našeho gusta.
6) Můžu mít volnější večery, protože jsem zvládla najít si jinou práci s menšími nároky na můj volný čas.
7) Můžu si oddechnout, protože vydržím-li, pak budu mít proplacené léto a budu si moct užít léto bez práce.
8) Dokážu učit i děti, o čemž jsem si myslela, že je nad mé síly.
9) Dovedu i zařvat, což pro mne, člověka nekonfliktního, je neskutečný pokrok.
10) Zvládám stres s mnohem větším nadhledem než loni.
11) Umím se dívat kolem sebe a opravdu VIDĚT.
12) S tím souvisí i to, že už umím lépe rozlišit věci potřebné od nepotřebných a že už nejsem "clutter-blind".
13) Díky literatuře a dalším vlivům se dovedu nad sebou lépe zamýšlet a nastavovat si zrcadlo.

Toto jsou body, co mě momentálně napadají. Asi jich bude víc. Věřím, že ano.

Ale počet není důležitý.

Důležité je totiž to, že jsem dokázala najít pozitiva.

A hlavně - když si je zpětně čtu, vyvolávají ve mně jen krásný pocit radosti, zadostiučinění a dodávají mi motivaci, nadšení a celkově vlnu nové energie do života a chuti si jej vzít do rukou ještě pevněji a pracovat na sobě o to víc, abych pak měla takovýto seznam příště ještě delší!

Dopis mému šestnáctiletému já

17. září 2017 v 12:11 | S |  Rozjímání
UK, 14.8.2017

Milá Žanetko, (Žanet? Žany? Žando?)
nikdy jsi neměla ráda svoje jméno, přišlo Ti stupidní a lehce zapamatovatelné, protože Žanet se kolem Tebe nikdo moc nevyskytovalo. Asi Ti přijde zvláštní, že ve Tvých 30 letech najednou zjistíš, že v té neobyčejnosti jména se možná skrývá velká část Tvé identity a že se Ti líbí, že v Tvém okolí jsi jediná nositelka tohoto jména. Ano, jsou momenty, kdy by sis přála být někým s prachobyčejným, méně exotickým jménem - zvlášť tady v Angii, kde to nikdo nedokáže vyslovit či správně napsat a kdy musíš neustále vysvětlovat, že se jedná o českou verzi jména Janet, převzatou z francouzštiny a že "ž" se vyslovuje jako ve slově "television".. Ale opravdu zjistíš, že Žaneta jsi prostě TY. Je to hezký pocit.

Zvlášť teď, když jsi čerstvě vdaná a čeká Tě období zvykání si na nové příjmení, jsi ráda, že to neobvyklé jméno s Tebou zůstane navždy, byť ztratíš tu druhou část identity, kterou jsi koneckonců taky musela kolikrát hláskovat i Čechům. Držím nám oběma palce, abychom si zvykly na novou identitu a užívaly si, že i teď jsme jediné na světě tohoto jména. Jsme jedinečné!

Ale jsou stále momenty, kdy i já o sobě pochybuju.. Tím chci říct, ať se nebojíš - v tomhle zůstaneč trochu stejná. Ale budeš mít o hodně víc kuráže, znalostí sebedůvěry, než máš teď. Stále pracuju na tom, abych si svoje přednosti uvědomovala ve chvílích, kdy na tom záleží nejvíc hlavně při pracovních pohovorech. Nevíš, proč máme vlastně takový respekt z autorit? Každopádně se neboj, makám na tom.

Asi bys čekala, že touhle dobou už jsem snědla všechnu moudrost, protože je mi přece 30 let a v tom věku se podle Tebe z lidí už dávno stali dospělí se vším (nudným) všudy. Možná Tě potěší, že je stále na čem pracovat, co zlepšovat, objevovat, kam posouvat své hranice. Prostě a jednoduše: ještě pořád se v dost věcech plácáš a sem tam si připadáš jako tydýt v porovnání s ostatnmi, co už zjevně mají život vykoumaný.

Asi Tě to neuklidní, ale možná je načase si uvědomit (jak Ty, tak já), že prostě příliš přemýšlíme, respektive se přespříliš srovnáváme s ostatními. To nám taky přivodí tu krizi jménem deprese, která s námi od té doby zůstane. Ale teď Tě asi pořádně děsím. Zkusím to jinak.

Jsi báječná osoba a málo jsi si toho vědoma. Nikdo nikdy nebude žít Tvůj život. Každý máme svůj. Ten Tvůj není růžový, ale životy druhých na tom nejsou o moc líp - každý si bojujeme svůj boj. Jen ten Tvůj se Ti bude vždycky zdát náročnější, složitější, zapletenějí a bezvýchodnější v poronání s ostatními. A právě proto se jedná o Tvou velkou slabinu, která Tě zlomí, a díky tomu se všechno bude zdát milionkrát horší, ale taky Těto vynese zpět na svtlo mnohonásobně silnější. A úplně nejlepší na tom všem bude, že na sebe budeš moct být po tom všem pyšná, jako jsem teď já, protože i když ses do těch bažin dostala sama, byl jsi schopná se z nich vyhrabat taktéž sama díky své touze žít, zkoušet, učit se, objevovat, díky své lásce a své intuici. Nezoufej, krize sice přijde, ale NEBUDE trvat věčně - a bez ní bych to teď nebyla já. Jsem ohromně pyšná. Zvládneš to.

Nechci Ti dávat rady, co změnit a jak, čemu se vyhnout, protože - jak jsem napsala výše - bych to nebyla dnes já. Všechny ty kopance, zlomené srdce, zmařené šane, vycouvání z některých pracovnách nabádek kvůli strachu - to všechno jsi Ty, to vše zažiješ; musíš si tím projít, aby ses dostala do téhleté fáze, kdy máš skvělého muže. A věř mi, že bez toho zlomeného srdce, které předcházelo objevení tohoto muže Tvého života, by se tahle realita nikdy nestala. Chci tím říct, že stará pravda "vše zlé je k něčemu dobré" opravdu platí.

Dám Ti tedy místo rad spíše pár poodhalení, jakýchsi nakouknutí hlouběji, abys pochopila souvislosti a našla alespoň mentální oporu pro chvíle, kdy to bude potřeba.

1) (První bod je pouze pro mé oči)

2) Velmi brzy se Ti naskytne možnost mít pejska. Ať se děje, co se děje, to štěňátko u nás doma prostě musí být.

3) Poezie, rebelie, emoce - to všechno je důležité pro Tvou duševní stabilitu a je to dobře, moc Ti to chválím. Měla bychse v tomhle ohledu od Tebe znovu přiučit. Nebo naopak možná zkus nepřestávat být tím uzlíčkem emocí.

4) V 15 letech jsi řešila svoji mamku, která z ničehonic začla pít a tys nevěděla, jak z té situace ven, proč se to děje, vlastně Tě ani nenapadlo, že to může mít příčinu. Vidělas jen ztroskotance a cítilas jen povýšení, odpor a celkový despekt. Musím Ti říct, že to má důvod a že dnes na mamu spíše hledíš s obdivem a respektem, že to zvládla všechno ukočírovat sama bez psychologa.Začneš na ni koukat jinak. I na taťku. Uvidíš je jako lidi, s chybami a hlavně - s vlastním životem a minulostí a emocemi.

5) Fakt, že posloucháš trochu jiný styl hudby, nemaluješ se, nechodíš kalit, v životě sis nedala cigaretu do pusy, ani ses neopila (a stále jsi stejná), je Tvou velkou předností a věř mi, že brzy najdeš lidi, kteří budou úplně jako Ty. Připrav se na zatím nejkrásnější roky Tvého života plné hudby, tance a především velké osobnostní proměny v celkem slušného extroverta. (Ok, občasného extroverta. Ale i tak!!)

6) Nevědět co s kariérou je normální. Já to nevím dodnes, ale neměnila bych žádné z mých rozhodnutí v tomhle ohledu. Co děláš dnes, Tě sice plně zaměstnává a máš poměrně málo času sama na sebe a svůj život, na druhou stranu Tě to naplňuje. Asi to zní opět děsivě, ale ne pro mě. Já už jsem se naučila jednu věc: Všechno má svá pro a proti. A vlastně s tím souvisí i jiná věc: Nemůžeš mít všechno.

7) Nikdy, ani ve svých 30 letech, si nebudeš vždy úplně jistá, jak se rozhodovat. A víš co? Naučily jsme se v takových chvílích nerozhodnosti naslouchat své intuici a zatím nás nikdy nezklamala. Věř tomu, co Ti říká Tvé tělo a srdce. Pokud se budeš řídit tímhle, nemusíš se bát.

8) Mám Tě ráda a s láskou vzpomínám na ty krásné roky, které právě prožíváš a které Tě čekají. Užij si je. Přijdou životní zkoušky, ty na kerých záleží, které neošulíš, kterými si musíš projít, abys teprve na jejich konci pochopila, co že jsi to vlastně měla umět. Přijdou těžká léta a přijdou jako blesk z čistého nebe. Nebudeš vědět, kdo jsi, kam patříš, co se sebou, svým přítelem, jak dál. Budeš vzpomínat na to, jak jednoduché, bezstarostné a dlouhé Tvé dětství bylo a budeš ho občas proklínat, protože dospělost Tě zastihla příliš nepřipravenou. (Možná proto máš ten problém se teď uvolnit a užívat si.) Ale asi to tak mělo být. A tak Ti jen řeknu: Užij si to. Užij si tu zábavu a pak si naplno užij a prožij i tu bolest. Protože emoce jsou to jediné opravdové. A bez nich bych to opravdu nebyla já.

A jaká že jsi dnes?
- Pracovitá, ale mnohdy přespříliš. Slibuju, že se pokusím to změnit tak, abychom si život znovu užívaly.
- Hodně se bojíš o budoucnost, ale to bude tím, že bys velmi ráda měla děti se svým manželem, ale zatím ještě nebydlíte ve svém. Slibuju, že na tom přílišném strachu a přemýšlení taky zapracuju.
- Učím se nechat věci plynout a žiju trochu víc přítomným okamžikem než třeba před rokem nebo dvěma. To je úspěch, ne?

Prostě a jednoduše - ještě tak úplně nejsi za vodou a trošku se v tom plácáš/m, ale co bys měla vědět, je, že máš pocit, že jsi po těch patáliích zase na správné cestě - moudřejší a klidnější. (Ok, to jen občas.) Že hledáš spíše spirituálnější, filozofičtější oporu pro svou pochroumanou psyché a že máš skvělého muže, rodinu a kamarády, kteří Ti budou vždy oporou, i když si někdy můžeš myslet, že jsi sama proti světu.

Nejsi.

A i kdybys byla, jsi tak neskutečně silná... Přála bych si, abys to věděla Ty a abych na to nezapomínala ani já dnes. Jsi oporou sama sobě. A mnohým dalším. Nikdy se nepoučíš a vždycky nakonec budeš věřit v dobro v druhých. Budou časy, kdy budeš dost cynická, ale pod tím velkým nánosem bude stále bít Tvé pravé já - to optimistické srdce, které by se rozdalo a které mám na Tobě tak ráda - a nejen já.

Trhlá a usměvavá. Taková jsi. Pořád.
Jednou na to zapomeneš - ale věz, že se znovu najdeš.

S láskou Žaneta ***

PS: Po hormonální antikoncepci přibereš 20 kilo. Bude Tě to mrzet, štvát, ale řekneš si, že to asi je genetikou. Není. HA + přejídání se a nezdravý životní styl. Naštěstí jsi právě zvládla 10 kg zhubnout. Zkusím u toho zůstat, ne-li to posunout na ještě menší číslo.

PPS: Tvůj svatební den bude naprosto skvělý. Neboj.

PPPS: Možná jednu věc zkus změnit - čisti si zuby pořádně, i mezizubní prostory. Tvůj panický strach ze zubaře neodejde a radši budeš platit těžké prachy za velmi kvalitní služby, které si ale upřímně nemůžeš moc dovolit.

PPPPS: Angličtina bude v Tvém životě OPRAVDU důležitá. Návrhářství šatů méně - ale navrhni si ty svoje svatební. Nauč se, co Ti sluší, a poslechni svůj instinkt. Každý Ti ty šaty bude chválit. Nekecám.

PPPPPS: "Stín" (tak budeš říkat tomu, co Ti zlomí srdce) nebyl ten pravý, ať se mohlo zdát, že jsi našla svou spřízněnou duši. Tvůj manžel je ten, kdo Tě opravdu miluje, protože při Tobě bude stát i přesto, že na něj budeš hnusná. TO je láska. Že vedle něj můžeš být, kým jsi (v dobrém i zlém). TO JE LÁSKA. ......A k tomu má nádherné jméno.
 


S dalším prstýnkem na pacce

17. září 2017 v 9:59 | S |  Předení a prskání
Léto uteklo jako voda, svatbu jsme společně zvládli a užili si ji naplno, a ani jsme se nenadáli, jsme zpět v Brně. Návrat dopadl velmi neslavně a vzpamatováváme se z něj dodnes.

Ale to by byl příliš krátký zápis. Takže trošku obšírněji.

Po příjezdu do Anglie jsem okamžitě nastoupila do práce, opět jako pokojská v hotelu. Dan se zase vrhl s nadšením do úklidu a celkových úprav domu tak, aby bylo vše připraveno na svatbu. Oba jsme pilně makali jako včelky, a čas ubíhal kosmickou rychlostí. V práci úklid, doma úklid, a pořád dokola. Svého muže, obaleného vrstvami cákanců od různých barev, hlíny a dalšího bordýlku, jsem skoro nepoznávala, ale naštěstí nám tu denně teče voda, takže po očistě už to byl zase můj ženich. V mezičase jsme nakupovali poslední drobnosti, organizovali jsme hospodu a jídlo, já jsem dávala do kupy výzdobu, mluvilo se, plánovalo.. jednoduše jsme si nevydechli.

Pak najednou přišla středa 26.7., kdy doletěli naši. ANO. Opravdu. Vždy jsem tvrdila, že pokud mí rodiče někdy uvidí Chester, bude už možné úplně vše. Je to tady, přátelé. Čekejte minimálně Armageddon.

Anyway - naši byli prostě tady, a k tomu i s mým synovcem. Navíc už pár dní Dan kašlal, a tak bylo jasné, co můžu čekat. Samozřejmě, že při neustálém povídání, překládání, plánování, cestování, vysvětlování, stresujících chvilek a ani ždibíčku času či chuti na jídlo, se bacily usídlily i u mě. Mírná panika, kdy jsem ztrácela hlas, byla následována otráveností nad tím, že musíme mít zrovna církevní obřad, kde ženich s nevěstou musejí mít dlouhatánské proslovy. A tak jsem kašlala, sípala, cucala pastilky a prováděla naše po březích Irského moře a doufala, že tu svatbu nějak zvládnu.

Jak je patrno z toho, že vůbec píšu - přežila jsem.
Ba dokonce to bylo krásné. Nejkrásnější. Úplně nejvíc.

V pátek jsme připravovali jídlo, oblečení, barák, trhala se levandule za deště. Panikařilo se, neb se čekalo na všechny důležité svatebčany a mé drahé z ČR, kteří se snažili dostat z Liverpoolu po menších lapáliích alespoň rovnou do kostela. Krásné a radostné a velmi mokré bylo naše setkání s hladovými cestovateli. V kostele, s těmi všemi lidmi, které známe, nám najednou došlo, že SE TO DĚJE. A tak se ze svatební zkoušky vyklubala pro mě velmi emotivní záležitost. Možná za to mohl fakt, že jsem z nervů, stresu, hladu atp. zhubla během tří dnů (tedy od doby, co dorazili naši) dvě kila na váze. Nebo možná ta atmosféra večerního kostela s asi pětadvaceti nejbližšími lidmi. Co já vím. Ale ty nakřáplým hlasem pronesené nácviky slibů byly myšleny z plného srdce.

Následovala výzdoba hospůdky, práce až nad hlavu. Tou dobou už moje stresová hladina, nedostatek jídla a odpočinku dosahovala pomalu vrcholu, začala jsem se chvět a bylo mi fyzicky zle, na omdlení. V ten moment ze mě perfekcionistka rozhodně nebyla a bylo mi šumafuk, jak to vše bude vypadat.

Naštěstí máme nepřekonatelně úžasné kamarády a rodinné příslušníky. Bez nich by náš svatební den sice proběhl, ale nebyl by tak skvělý. Výzdoby se chopili s nadšením, stejně tak si i pohráli s přípravou kytiček a mého levandulového věnečku do dvou do rána (ač někteří spali minimum času předtím i potom...). Jestli tohle není definice parádního přátelství, tak už fakt nevím, co je.

Náš svatební den proběhl v takovém poklusu, že si trochu stýskáme, že to netrvalo déle. Na druhou stranu to možná bylo dobře - vše dopadlo na výbornou, všichni (aspoň doufám) se bavili, my také - a to je přesně to, co jsme chtěli. Krásně se poslouchá, jak se o naší svatbě neustále na různých akcích hovoří, a to jen a pouze v dobrém. Jediná výtka, co padá, se týká nedostatečné délky oslavy a potřeby úklidu. Trvalo to příliš krátce!

Teprve po příjezdu do hotelu nám došlo, jak moc utahaní a hladoví- a v mém případě i nachlazení - jsme. Pěkný postelový piknik se sendviči a horkými čajíky nad svatebními přáníčky a dárečky byl dokonalou tečkou za naším velkým dnem.

V neděli jsme si dopřáli hotelovou snídani v podobě švédského stolu, nabízejícího full-English breakfast. Netřeba říkat, že po těch pronervovaných dnech plných hladovění jsme se napráskali, až nám bylo blbě. Dorazili jsme domů a vyrazili znovu jíst - tentokrát jsme se vydali do parku sníst zbytky ze svatby (a že jich bylo). Baštili jsme spokojeně za poslechu kytary a zpěvu Danova bráchy asi hodinku a půl, než se spustil ten největší slejvák, co jsem v Anglii zažila, a všechno komplet promočil. Spoustu jídla bylo na vyhození, deka nacucaná, všichni zmáčení. Ale máme zážitek :o)

Nebýt deště, asi bychom si v tom parku hověli dodnes. Takhle jsme se jeli zpět usušit a následně jsme se vydali ukázat našim krásu Chesteru. Počasí se naštěstí umoudřilo, a tak nic nepřekáželo krásné procházce po centru.

V pondělí už se naši akorát balili a jelo se do Liverpoolu na letiště. Tou dobou už jsem byla téměř bez hlasu, a když jsme se s našima rozloučili a následně dorazili zpět do Chesteru, padla jsem vysílením a usnula. Dan zavolal do práce, aby mě omluvil, protože jsem opravdu nebyla schopná jít druhého dne pulírovat pokoje.

Úterý jsem proležela a ve středu už jsem zkusila pracovat, ale vyčerpala jsem se ještě víc. Strávila jsem v posteli další tři, čtyři dny. Nastoupila jsem zpět do práce na necelé tři týdny, makala, makala, makala. Ve zbytku léta v Anglii jsem ve volném čase lenošila, procházela se se SVÝM MUŽEM po Chesteru, navštívili jsme opět Conwy a Llandudno (prostě moře) s mou TCHÝNÍ...

A pak se trapně brzy jelo zpět do Brna..

V Brně nás čekal byt s vyměněným zámkem, zplesnivělým sprchovým koutem, vyjedenou ledničkou a bez některých našich potravin či hygienických potřeb. Hlavně se v něm vyskytoval náš "spolubydla" Michal, který se dušoval, že v zámku byla sirka a nemohl se v noci dostat domů, lednice vyhodila pojistky a všechno jídlo se rozmrazilo a zkazilo, sprchový kout pak on, chudáček, nevěděl, jak uklidit, a ztracené/použité věci jsou nezvěstné a on o nich nic neví, vždyť má své vlastní jídlo a přípravky, tak proč by používal naše. Když jsme zjistili, že lže i o mnoha dalších věcech, nehledě na fakt, že dle slov pana majitele Michal za léto nezaplatil ani korunu, bylo nám všem jasno, co za ptáčka jsme si to vpustili do bytu.

Suma sumárum, bylo to pěkně nervních pár dní, ale Michal nám naštěstí sám naštvaně udělal pápá a stále ze sebe dělá chudinku. My jsme zůstali na bytě sami, rozčarovaní, rozhození, přesto vděční, že to nedopadlo hůř, a uvažujeme, zda si k sobě dočasně někoho přizvat, nebo se pokusit někde vyčarovat finance a začít žít jako samostatné jednotky.

K tomu všemu jsem začla pracovat na ZŠ, což teda rozhodně není žádný med a ani náhodou se nejedná o onu kýženou změnu za klidnějším prostředím, kde bych mohla dát dohromady svůj psychický stav. Na druhou stranu tomu, doufám, přicházím na kloub a taky na chuť. Uvidíme, jak bude vše pokračovat dál, především po třídních schůzkách v úterý!

No a teď se hlavně začínáme těšit na třetího člena rodiny..


Na kocoura Noxe, přece!

V klubku

18. června 2017 v 23:38 | San |  Slovohraní
V klubku schovaná
schoulená, skrčená,
ani fousek netrčí

lížu si rány,
a přec to nepomáhá,
na bolest duše to nestačí.

Dnem s úsměvem procházím
a pak večer ulehám
měkce do bodláčí.

Vždyť kočky nemaj chmury,
kočky si jen hrajou
a skotačí.

Já však už znám to jejich tajemství:
ač navenek sladce vrní,
ony celé noci propláčí..

Schoulená do klubíčka

18. června 2017 v 17:59 | San
Dlouho mi nebylo takhle moc smutno a zle..

Deprese, stres, panika, mravenčení po těle, nedostatek kyslíku, smutno, záchvaty usedavého pláče, nechuť k jídlu i přežírání, bolest břicha, svalů, duše, únava, černé myšlenky na to, že by bylo lepší nebýt, na sebevraždu, na to, jak moc ubližuju svému muži, ostatním, jak moc mě unavuje všechno, co musím, dělám, co neustává, a jak snaha změnit to všechno vede jen k dalšímu stresu a dalšímu přetvařování, že to zvládnu a jak mě nic nemrzí a všecko je v pohodě.

Vypadá to, že jsem zas tam, kde jsem byla asi čtyři roky zpátky. A tak radši uteču do té práce a knížek, do spánku, ať na to nemusím myslet.

Danovi náleží metál za to, jak mé psychické zhroucení včera zvládl, zlato moje nejdražší. Nechápu, že se mnou pořád zůstává a jen čekám, až ho dostihne pud sebezáchovy a dojde mu, že to se mnou fakt nemá zapotřebí a žeživot se mnou mu přináší jen stres, smutek a žádný smích, radost, zábavu...

Díky dvěma tabletkám hořčíku v tuhle chvíli ustalo nejhorší mravenčení a neklid, dýchání už není tak mělké.. Takže můžu zase aspoň pracovat na autopilota, protože to je jediná možná cesta, jak se toho stresu zbavit. Odkládání by nepomohlo a jen zhoršovalo situaci, i když bych se nejradši schoulila na posteli do klubíčka a přestala existovat, protože koho by takový život těšil.
A tak to si to aspoň představuju.

První škrábnutí nového věku

15. června 2017 v 22:43 | San |  Předení a prskání
Jeden blog jsem ukončila, ale druhý může vzkvétat. Stejně jako můj život.

Mám teď totiž takové zvláštní období plné změn, a tahle blogová byla taky zapotřebí, protože bych nerada byla tak jednoduše dohledatelná jako kdysi.

Anyway, to změnové období není zrovna jednoduché zvládnout. Nikdy jsem nebyla člověk rozhodný a lehce se vyrovnávající se změnami. Ale tím, že do mého života vstoupila pár let zpět potvora deprese, je všechno ještě nesnadnější. Ačkoli jsem to nejhorší překonala, čas od času to vystrčí růžky a hlásí se o slovo. No a samozřejmě, že stresové období je přesně ten moment, na který čeká.

Jako třeba poslední dobou. Na to, co by spousta jiných lidí zvládla levou zadní, tahle kočka potřebuje všechny čtyři a ještě jí občas ty packy nestačí. Spousta věcí na talíři (nebo v misce, jak libo) mě dokáže snáze ochromit a rozhodit. A nejde o to, že bych se nesnažila tu bouři nepřekonávat. Někdy to prostě jde a jindy taky, ale mnohem hůř.

Takže před pár dny jsem byla řádně naježená a prskala jsem na všechno a všechny, především na svého muže. Pak u mě ta vnitřní minihysterie vyvrcholila a nastolila nouzový whatever-attitude. Nyní už se pohybuji v režimu autopilota, tedy jsem velmi produktivní, neboť jsem minimalizovala volné chvíle a jen pracuju, protože to za mě stejně nikdo neudělá a panika ničemu nepomůže. Taky (snad záměrně) omezuji čas na sebe a na přemýšlení, jelikož spustit se do těch tajemných končin mého mozku by v tomhle stavu nebylo moudré, jelikož by se mohlo stát, že by došlo k odpojení robota, mohla by se opět otevřít stavidla zoufalství a pak by nebylo nic uděláno, bylo by toho ještě víc a já bych byla v ještě větší patálii. (Ale je fakt, že zrovna dneska se mi to nedaří udržet na uzdě.)

However - je půlka června, ani nevím jak. Zas mi někdo krade čas, ale možná je to tak dobře. Prostě cílem je přežít do konce školního roku. Co bude v červenci, na to má moje hlava zákaz myslet. Co bude od září, to si mozeček přebírá bohužel v ne příliš růžových barvách.

Doufám, že snad se mi jej povede přes léto při hodinách strávených rutinní manuální prací přesvědčit, že nástup na základku bude vlastně vysvobozením z mnoha trablí, se kterými jsem se dosud musela potýkat.

No nic, je třeba ještě udělat trochu práce, ať se můžu s klidem zavrtat se do pelíšku..

Kam dál